Ada Žabčíková se ve své diplomové práci vrací na rodné Valašsko. Uceleným souborem objektů drobné architektury navazuje na místní přerušenou kontinuitu a v novodobé podobě propůjčuje místům konkrétní jména. Propojuje tak tradiční síť strážných ohňů se zaprášeným pološerem ústně tradovaných příběhů a do krajiny přetvářené množstvím životních osudů znovu navrací soudobého člověka v bezprostředním prožívání vlastní přítomnosti. Obnovuje vztah člověka a krajiny. Žabčíková se nenechává strhnout do lákavé polohy kantorského mentorování či mesianistické záchrany umírající místní identity, ale v tichu a pokoře naslouchá, doprovází utváření další generační vrstvy valašské krajiny.