Až když jsem se odtamtud odstěhovala, začala jsem mít to místo doopravdy ráda. Možná mě to naučilo studium architektury, možná mě to naučil život v Brně – Žít Brno je totiž poměrně vyčerpávající záležitost a člověk se naučí vidět tohle mrtvý město spíš jako oázu klidu než jako depresivní pohřebiště. Je to pro mě prostor pro nostalgii, sentiment a melancholii, pro selektivní vzpomínky na dětství a pro zážitky, které jsou stejný bizár, jako tahle divná obec. Chci tam vodit lidi, které mám ráda – každému milovníkovi archipamátek zaslzí oko při pohledu na rozflákaný renesanční portály, urbanistky vlhnou při procházení se po uličkách kopírující povrch kopců, výtvarník prožívá barevnou kompozici střech. Chci je sem všechny vzít, ale zároveň nechci. Tohle město je moje. Čím dál víc si uvědomuju, že mě tohle město definovalo a mám neustále ten sebestředný pocit, že mu nikdo kromě mě vlastně nerozumí. Že ho nedocení.
A stejně by tohle město víc než architekty, urbanisty nebo umělce potřebovalo spíš psychoanalytika.
A nebo jsem to jenom já.
Jáchymov, město zašlý slávy, komunistickejch koncentráků, mrtvejch andělů. Alkohol, drogy a rokenrol na diskotéce pro důchodce v kulturáku.
Hard mountains.
Achtung, baby!