Táta křičel, máma plakala a pak už nebylo nic, jen cizí lidé, další cizí lidé, zase cizí lidé. Na něco se furt ptali se strojeným soucitem, bez něj pak dlouho psali na spoustu papírů. Pak jsem jiným musel říkat teto, a když křičeli jako táta, tak jsem plakal jako máma. To jediný mi zůstalo po mámě, po tátovi.
Ještě se mi o nich zdává. Štěstí být s mámou a držet tátu.