Nejdřív tam byla bažina, pak malý přístav. Pak město, rychle rychle velké město. A vysoké domy až do nebe během pár let. Zvláštní, nejvyšší, naházené halabala mezi malými domky. Co dál? Víc a výš? Každý sám za sebe, v útlé izolovanosti výšky na chlubení? Ticho, jen hluk velkoměsta a křik ptáků kdesi dole a svistot větru o výdechy klimatizace.
“Chmrrm”, zakašlal jeden, předpředpředloni nejvyšší. Ostatní ani muk. Dodal si proto odvahy a pokračoval: “Promiňte, poslední roky si říkám, proč my se vlastně nikdy nepředstavili? Roky zde trčíme (doslova) vedle sebe, tak proč se trochu blíž neseznámit? Předloni nejvyšší nesměle pípla: “Jako z dlouhý chvíle, nebo něco víc? Já se trochu stydím, nejsem úplně připravená. Ale kdyby nás letos nejvyšší doprovodil…?”
Loni nejvyšší ten neobvyklý dialog zamyšleně pozoroval: “Nemuselo by to být věru špatné,” zasnil se. “Nebýt sám, ale poprvé se vzájemně dotknout. Jeden nikdy neví, co by z toho mohlo být,” lišácky zabručel